O tom, že by děti měly mít povinnosti, není sporu, především pak ty školní. Je ovšem otázkou, zda toho dnes od nich nevyžadujeme příliš. Koneckonců, dítě má jen omezenou kapacitu pro soustředění a také mnohem menší výdrž než dospělý člověk. Avšak ačkoliv jsme se přestali na děti dívat jako na „malé dospělé“, ukazuje se, že toho po nich stále chceme poměrně hodně, mnohem více, než dříve, a to i přes všechny pokroky v psychologii dětí, které byly za poslední desetiletí učiněny – nebo možná právě kvůli nim.

V první řadě zde samozřejmě máme školu. Když srovnáme dnešní rozvrh s tím, který byl před několika desetiletími, zjistíme, že dnes jsou tam děti poněkud déle. Je to především kvůli vyšším hodinovým dotacím základních předmětů, jako je Český jazyk či matematika, ale také kvůli novým předmětům, které byly přidány.

Po škole dnes nemají volno, jako tomu bylo dřív. Kdysi přišly děti domů, odložily tašku a šly si až do večera hrát. Něco takového je dnes téměř nemyslitelné, a nejen proto, že se rodiče bojí pouštět své potomky ven. Valná většina dětí má totiž ještě mimoškolní aktivity, jako jsou například různé sportovní či jiné kroužky, do kterých dochází. I zde se pak samozřejmě musí plně soustředit.

Zapomínat také nemůžeme na domácí úkoly, jejichž objem se také podstatně zvýšil. Zabírají tedy mnohem více času, než kdy dříve. Navíc, jelikož byly vydány nové metodiky, rodiče jim nemohou příliš pomoci, neboť se například učili počítat úplně jinak. A mnozí učitelé snižují za špatný postup známku.

Dnešní děti toho tedy mají mnohem více, než jsme jim ochotni přiznat. Rozhodně by si zasloužily, aby jim bylo trochu uleveno. To se však bohužel neděje, neboť podle rodičů i učitelů je toto vše nezbytné pro jejich zdravý vývoj a pro to, aby se naučily vše, co budou potřebovat. To, že dnešní děti mají čím dál častěji psychické problémy, mnohdy související právě se školou, je už vedlejší.

O tom, že by děti měly mít povinnosti, není sporu, především pak ty školní. Je ovšem otázkou, zda toho dnes od nich nevyžadujeme příliš. Koneckonců, dítě má jen omezenou kapacitu pro soustředění a také mnohem menší výdrž než dospělý člověk. Avšak ačkoliv jsme se přestali na děti dívat jako na „malé dospělé“, ukazuje se, že toho po nich stále chceme poměrně hodně, mnohem více, než dříve, a to i přes všechny pokroky v psychologii dětí, které byly za poslední desetiletí učiněny – nebo možná právě kvůli nim.

V první řadě zde samozřejmě máme školu. Když srovnáme dnešní rozvrh s tím, který byl před několika desetiletími, zjistíme, že dnes jsou tam děti poněkud déle. Je to především kvůli vyšším hodinovým dotacím základních předmětů, jako je Český jazyk či matematika, ale také kvůli novým předmětům, které byly přidány.

Po škole dnes nemají volno, jako tomu bylo dřív. Kdysi přišly děti domů, odložily tašku a šly si až do večera hrát. Něco takového je dnes téměř nemyslitelné, a nejen proto, že se rodiče bojí pouštět své potomky ven. Valná většina dětí má totiž ještě mimoškolní aktivity, jako jsou například různé sportovní či jiné kroužky, do kterých dochází. I zde se pak samozřejmě musí plně soustředit.

Zapomínat také nemůžeme na domácí úkoly, jejichž objem se také podstatně zvýšil. Zabírají tedy mnohem více času, než kdy dříve. Navíc, jelikož byly vydány nové metodiky, rodiče jim nemohou příliš pomoci, neboť se například učili počítat úplně jinak. A mnozí učitelé snižují za špatný postup známku.

Dnešní děti toho tedy mají mnohem více, než jsme jim ochotni přiznat. Rozhodně by si zasloužily, aby jim bylo trochu uleveno. To se však bohužel neděje, neboť podle rodičů i učitelů je toto vše nezbytné pro jejich zdravý vývoj a pro to, aby se naučily vše, co budou potřebovat. To, že dnešní děti mají čím dál častěji psychické problémy, mnohdy související právě se školou, je už vedlejší.